Včera jsem byl rybařit … celý natěšený jsem dopoledne vyrazil na kanál (celou cestu autem k moři, jsem se ujišťoval, že jsem „ukrutně šikovnej a nachytám spousty ryb“), spojující naši lagunu s otevřeným oceánem (říkají tady tomu Seaway, ryb je tam celkem hodně … byl jsem se tam potápět a viděl jsem je, ty mršky šupinatý … navíc se tam mísí slaná voda se sladkou, takže v podstatě ideální podmínky pro úspěšný rybolov … řekl by odborník). Pro jistotu jsem ještě pustil na své GPS funkci „Lov a ryby“ … přístroj moudrý to říkal … skvělý den, nejlepší čas po druhé odpolední … a i další přípravu jsem nepodcenil … nakoupil návnadu té nejvyšší kvality (chytal jsem na dva háčky, na těžko), na jednom háčku kousek olihně, na druhém rybí maso …

… po dvou hodinách poctivého rybolovu v kanále … nic … jen pár drobných „ťukanců“, ale pořádný záběr nebyl ani jeden (vedle chytající Australani i Japonci taky nic …). Tak jsem to sbalil a přesunul jsem se na lagunu … žádný proud ani vlny … nahodil jsem opět na těžko, dal prut do „držáku“, povolil brzdu a říkám si … on už se někdo chytí … další hodina pryč, po rybách ani památky … mávnul jsem rukou, vypustil něco sprostých slov na adresu místní rybí populace, vzal kameru … a šel jen tak, podél břehu … byl zrovna odliv (my tady říkáme „loutáj“) …

… a ejhle … místní „Soldier Crabs“ si tam vykračovali jako na přehlídce … krátký videoklip vám naznačí, že „pštros, se svou hlavou v písku“ je úplný břídil … tihle krabi mají velmi specifickou techniku, jak se „schovat před nepřítelem“ … a ryby? Tak ty budou příště … asi …

Když tak jezdím autem po silnici vlevo, už nemám ten „nováčkovský stres“ z řízení na opačné straně … vychutnávám si subtropickou přírodu kolem  … a sleduji i „život mimo komunikaci“ … občas zazřím “takové divné, velké, ohraničené travnaté plochy, kde stejně ustrojení lidé, obého pohlaví … koulí a koulí …“. Zprvu jsem jen míjel … ale včera dopoledne jsem vzal kameru a navštívil jeden z nejstarších „bolsklab“ v Austrálii … tedy přesně „Southport Bowls Club Inc.“ (za rok budou slavit už 100 let od založení klubu !!!).

Zprvu jsem byl zklamán … říkám si pod vousy … vždyť je to ten klasický „francouzský, četníkovský pétanque“ … ale není … jsou tady patrné anglické kořeny této hry (k malé bílé kuličce, se koulemi nehází, ale citlivě koulí, navíc koule nejsou plně symetrické a mají snahu zatáčet a nedržet směr … ) … je zde převaha „starších hráčů, až penzistů“ a „klubismus“ včetně „dreskódu“ na vás dýchá každým coulem. Navíc trávník/hrací plocha … je dokonale rovný „krátce střižený pažit“ a lze ho přirovnat snad jen ke klasickému „golfovému greenu“ … tento krásný sport lze hrát prý až do 156 let (asi), takže to může být pro spoustu aktivních stárnoucích sportovců námět k zamyšlení …

Na adrese http://www.southportbowls.com.au/?page_id=111 se můžete dle „videonávodů“ trošičku přiučit „bowls teorii“ … a až poletíte do Austrálie … tak případně zúročit nabyté vědomosti … v některém z četných „bowls klubů“  … a to nejen ve státě Queensland.

Včera byl čtvrtek … a v tom letošním „divném australském počasí“ … to byl jediný den v týdnu, který měl být alespoň trošku „sunshine“ … tak jsem nemeškal a „zaťal dráp“. Normální mluvou … tedy objednal mailem ponor, v cca 100 km vzdáleném Byron Bay, v divecentru, kde mají v logu želvu, mají dobré jméno, perfektní zázemí vč. ubytování … a hlavně “dělají“ lokalitu Julian Rocks, což je dle místní „divegiude“ jedna z nej … tedy v potapěčské „TOP 10″ celé Austrálie.

Ve středu večer jsem vše nachystal, nabil baterie do kamery i světel, zkontroloval výstroj po minulých ponorech, o kterých raději pomlčím … prostě nevyšly kvůli počasí, vše naložil do auta, poté ještě na stránkách divecentra (http://www.byronbaydivecentre.com.au/) „projel“ všechny živočichy, kteří tam jsou k vidění … a celý natěšený, ve čtvrtek ráno vyrazil do Byron Bay. Po hodině a půl „jakési ekojízdy“ jsem dorazil na místo … a průměrná spotřeba mé Magny … podržte se … byla 8,4 ltr./100 Km … to je na šestiválec něco nevídaného !!!

S dobrou náladou jsem „vletěl do kanceláře divecentra“ … na všechny strany jsem házel úsměvy a těšil se, jak se pocvičím v „anglické konverzaci“ … no, mělo mě být nápadné, že se jedna Angličanka ptala místních, jakouže to řečí tady hovoří … prostě jsem si „pokecal spíše rukama a nohama“ … ale po chvíli jsem dostal přidělenu  „divemasterku“ jménem Trisha … a bylo vše OK. Počasí se trošku zhoršilo, začalo drobně pršet … nastoupili jsme do „firemních Landroverů“, které za sebou táhly ohromné čluny … dál se pokochejte sami … videoklip má cca 3,5 minuty … jo a pojem „wobbegong“ … tak ten už z mých minulých potápěčských tripů znám … ale že těchto „divných, ve dne líných žraloků“ uvidím na jednom místě více jak 100 kusů … tak to jsem rozhodně nečekal !!!

Před dvěma dny byla neděle … 7. dubna 2013 … je to první neděle v měsíci … a to se konalo setkání v Springbrook National Park (akce se koná vždy po dvou měsících, v lese, u krásné říčky je vybudováno „zázemí pro barbecue, s posezením i sociálním zařízením“) krajanů z bývalého Československa. Moji domácí mě „nominovali“ … a jelo se na dvanáctou … na dobrý oběd, posezení s lidmi, kteří si mají co říct … a pro mě v rámci „nováčka v Austrálii“, i vítané zpestření mého studijního pobytu.

V poslední době se stalo tradicí, že se podává „pravý slovenský hovězí guláš s čerstvým pečivem“ … proti těm místním T-bone steakům … guláš prostě připomíná domov a navíc když vaří “bohouský chalani“ … Milan a Dušan, jedná se o opravdovou delikatesu … kterou (budete se divit) nepohrdnou ani místní ještěrky … tedy spíše ještěři (druhově „varan pestrý“) … níže uvedený videoklip řádně dokumentuje srdečnou atmosféru společenské akce a taky trošku tu „kontinentální odlišnost“ … protože „československé ještěrky bývaly mnohem menší“.

Asi před třemi dny jsem hovořil s mojí „madr“ (jinak říkám citlivě „maminkou“) přes SKYPE … i když jsme se vzájemně ujišťovali, že hovor bude „stručný a věcný“ … no nakonec jsme spolu hovořili necelou půlhodinu a zdálo se to jako „dvouminutový hovor“ … prostě „odloučení udělalo své“ a věřte, měli bychom si co povídat „ještě teď“.

Máti starostlivě zjišťovala, zda jsem zdráv, zda „sekám latinu“, zda se učím anglicky, jestli jsou na mě moji domácí „hodní“, jestli nemám hlad, jestli neutrácím, jestli nepožívám (v hojné míře) alkoholické nápoje či jiná „povzbuzovadla“ … a jak to celkově zvládám, v té daleké zemi klokanů … jak již napověděl úvodní titulek tohoto příspěvku … jsem pořád její už „trošku přerostlé miminko a tak chápu její péči“ …

… rozhodnul jsem se „citlivě mamince sdělit“, že se není čeho obávat, vše je v pořádku, nic mě nechybí a zvládám většinu činností s naprostou bravurou“ … na níže uvedeném snímku můžete sami posoudit … jak se mi to povedlo …